Vstáváme v šest ráno a před sedmou odjíždíme na Gibraltar. Jedeme vnitrozemím po státovce, abychom ušetřili mýtné, ale zároveň abychom poznali další část Španělska. Projíždíme nádherná horská místa i veliké kaňony. GPS tady poprvé nezafungovala úplně na 100 procent. Ale zvládáme v pohodě. Mezi Malagou a Gibraltarem sjíždíme opět z dálnice, kde se platí mýtné, a projíždíme po pobřeží. Užíváme si to všichni. Nakonec to ani není delší cesta. Na hranice mezi Španělskem a Gibraltarem přijíždíme kolem půl dvanácté. Ostrov je zahalen v mracích. Bohužel je zde hodinová fronta. Angličtí celníci řádí. Projíždíme hranice, jen Týna má s celníky menší problém :D. Najíždíme na letištní přistávací dráhu. Bomba 😉 Auta tu totiž jezdí přes přistávací dráhu mezinárodního letiště.

Projíždíme městem a hledáme cestu do náhorní rezervace. Tu nacházíme a o kousek dál nás silnice dovede k placené bráně. Bohužel cena pro náš mikrobus – aby nás pustili nahoru, činí 107 euro, což je v přepočtu skoro 2.800,- Kč. To dát nemůžeme. Navíc nám služba radí, abychom jeli domů, že stejně nic neuvidíme. Jenže my jsme Češi z Hoštic !!!! Nedáme se zviklat a odstavujeme auto u přilehlého domu. Netuše, co nás čeká, vydáváme se v ústrety nepoznanému dobrodružství.

Čekali jsme hodně, ale to, co se dělo následně… to předčilo všechna naše očekávání. Vystoupat do ¾ hory nebylo zas až tak děsné. Následovaly však schody do nebe. Taková menší zeď, co originál jest v Číně. Na zídce u schodů seděly první opice. Některá děvčata zachvátila panická hrůza. Opice na nás čekaly skoro jako na svoji potravu. Museli jsme se jimi proklestit skoro tak, jako minovým polem. Nejprve nesmělé krůčky a následně úprk po vysokých schodech, jako bychom neměli v nohách převýšení několik set metrů. Balvany, jak některým dívkám spadl kámen ze srdce, musely být slyšet až na naší rodné hroudě, v našich krásných Čechách. Fajn též bylo zjistit uprostřed skály, že někteří členové výpravy mají fóbii z výšek a jiní zase z ptáků, další z opic a někdo další je alergický na srst :D. Po zdolání schodů, kdy jsem již v polovině myslel, že vypustím duši (no jo, léta běží :D), jsme se pomalu blížili vytouženému cíli. Už chybělo jen málo k vytouženému vrcholu, když se na nás vyřítilo hejno opic. Anglicky „monkeys“ :D. Jak jsme později vypozorovali, každý, kdo měl viditelné jídlo nebo pití, byl pro ně cíl. To byly nájezdy, že by se za ně nemuseli stydět ani turecké hordy nájezdních bojovníků. Na opičáky neplatilo vůbec žádné zastrašování, dupání, ani vyluzování všelijakých zvuků. Jediná pomoc byla nemít nic, opravdu nic, ani jídlo, ani pití, o foťáku či peněžence nemluvě. Ty potvory se vrhnou i na batoh, sami si ho otevřou a prošacují! Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych. Dokonce se vrhají i na kočárky. Fakt scény jak z drastických thrilerů. Nicméně konečně jsme se prodrali až k vrcholu skály. Dá se sem sice dojet i lanovkou, ale to není takové vzrůšo :D. I když…možná pro našince při pohledu do peněženky…..
Teprve nyní se mrak zahalující celý vrchol Gibraltaru začal roztrhávat. Připravuje se pro nás uchvacující podívaná. Na vrcholu hory je cirka uprostřed nižší místo. Přes toto místo se valí zbytek mraku neskutečnou rychlostí a zbytek okolí se nám pomalu rozjasňuje. Najednou vidíme nejen blízké okolí, ale i zátoku, přistávací dráhu, trajekty a dokonce po chvilce se nám v dálce ukazuje i Afrika. Super podívaná. Zážitek, pro který se vyplatilo vstávat, trmácet se přes půl Španělska, čekat na hranicích hodinu a přijet domů do postele v jednu ráno. Mrzí mě, že v tomto psaní se ani zdaleka nedá to kouzlo místa vylíčit. Mimochodem, po týdnu ve Španělsku jsme na Gibraltaru potkali první našince.
Při zpáteční cestě jsme si ještě jednou „zalaškovali“ s opičákem, který nám nedal pokoj, dokud mu Adél nehodila svoje jediné jídlo – sýr. Opičák se na něj vrhnul jako by měsíc nežral. A Adél zbyl už jen hlad. Nebojte, umřít hlady jsme ji nenechali. 😉
Jenže náš výlet na Gibraltar ještě nekončí. Pokračování je jen pro silné nátury. Pročpak asi tak děvčata také chtěla na Gibraltar??? No samozřejmě, „shopování“, to je to pravé. Inu, vydali jsme se hledat nákupní zónu, o níž jdou legendy. Tu jsme nejen nenašli, ale dokonce jsme zjistili, že s naším mikrobusem na území Gibraltaru nezaparkujeme. Jenže co s tím???? Být či nebýt, nakupovat nebo ne??? Toť otázka. No, co si budeme povídat, Hoštice to vyřešily. Odjeli jsme do Španělska, zaparkovali u McDonalda a vrátili se na Gibraltar pěšky. Shopování fakt bylo úchvatné 😀 😀 :D. Jedno tričko za to stálo. 😀 (podotýkám, že autor je jediný muž ve výpravě :D)
A pak už jsme se jen vydali zpět do našeho současného „domova“, do Martosu v provincii Jaena v jednu ráno hurá na kutě. 😉