V 5:50 sedám do auta, jedu do školy a říkám si: „To je fajn, dnes se konečně půjdu podívat do vybraných hodin, mrknu na to, co nového moji šikovní kolegové vymysleli, potěším se pohledem na žáky, jak pracují na zajímavých úkolech, pak si popovídám s kantory o tom, co se jim daří nebo nedaří, v čem potřebují pomoct, co plánují do budoucna, … a budu mít

chvíli pocit, že má moje práce smysl.“
Vcházím do ředitelny a už mi zvoní telefon: „Dobrý den, tady hasičská záchranná stanice – oznamujeme vám, že příští týden přijedeme zkontrolovat, jak máte zajištěnu požární bezpečnost.“ Hm, co se dá dělat. Žhavím telefon, domluvím schůzku s firmou, která nám zajišťuje bezpečnost práce a požární ochranu. Dozvídám se ale, že ode mě potřebují toto a támhleto a taky to, … Ach jo. Začnu shromažďovat dokumenty. Do zítřka snad budu mít vše na hromadě, aby firma mohla přijet.

Znovu zazvoní telefon – náš dobrý školník: „Teče odpad na chlapeckém WC. Přijďte se hned podívat.“ Utíkám tam a společně řešíme situaci. K tomu přibíhají z cukrářské dílny, že na mašině za milion korun opět praskla struna. Skvělá mašinka, ale ta struna nás ukrutně zlobí. Začínám se modlit, neboť vyměnit struny mi zabere nejméně 25 minut. Co ještě dalšího se hned po ránu po…kazí ???

 
Vracím se zpátky do své ředitelny a v ústrety mi letí zástupkyně: „Pohroma! Holky 

ze školního obchodu nepřijdou. Jedna měla úraz, druhé onemocnělo dítě. Vypadá to na dlouhou absenci. Musíme sehnat zástup.“ Zase žhavím telefon. No jo, ale koho tak narychlo seženu na dlouhodobý zástup?
Zvoní pevná linka: „Dobrý den, tady krajská hygienická stanice. Oznamujeme vám, že právě provádíme kontrolu ve školním obchodě (kde je zrovna zaskakující obsluha). Odhalili jsme závažné porušení předpisů – na okenním parapetu se válejí nějaké drobné kousky malby, ve skladu máte na jednom místě odprýsknutý lak na jednom regálu a na umyvadle máte o centimetr kratší ramínko vodovodní baterie. To je naprosto nepřípustné. Udělíme vám pokutu.“ Ty jo, co se zase děje? Jedu tam a zjišťuji a během chvíle všechny „závady“ odstraním. Po cestě jsem se stavil i v instalatérských potřebách a zakoupil delší ramínko, které na místě ihned vyměňuji. Hygiena mi ještě oznamuje, že přijde proměřit kvalitu osvětlení.

Jedu zpět do školy a už po cestě mi asistentky hlásí, že přišly další dva dotazníky. Jeden je třeba vyplnit do dvanácti hodin (mail přistál v naší schránce přesně v 10.04). Po příjezdu zjišťuji, že vyplnění mi zabere asi tak tři a půl hodiny. Báječné, co víc si může člověk přát?

Jak je mým zvykem, nechávám si dveře do ředitelny otevřené. Co dvě minuty přichází některý z kolegů (celkem jich je 36) s nějakým problémem. Tu řešíme absenci žáků, jindy zase, který z kolegů pojede na jakou akci. Další kolegyně nutně potřebuje novou flashku a fyzikář touží po kalkulačkách.

Kolegyně hudebkářka přibíhá zoufalá, že došly náhradní struny do kytar a že je nutně potřebuje ještě dnes. Ve dveřích se objevuje uklízečka se skladnicí, že dochází toaletní papír. Říkám jim, že jsme před měsícem kupovali zásobu na tři měsíce. Jen krčí rameny. Inu 400 děvčat ve škole….

Obědvám a uvědomuji si, že z původního plánu ředitele jako pedagogického lídra zase nic nesplním.
Jsem zpátky v ředitelně. Pípne mi mobil a já čtu nesplněné úkoly: dopsat výroční zprávu, dopracovat plán údržby a investic, připravit podklady pro monitorovací zprávu k projektu, aktualizovat školní řád, dopsat ekonomickou zprávu, doplnit školní vzdělávací program dle pokynu ministerstva školství, zorganizovat jednání školské rady, zajistit lokálního administrátora datových schránek školy jako orgánu veřejné moci, zadat do registru smluv nové objednávky, nastudovat materiál o nových projektových výzvách Erasmu a zjistit, co je to pověřenec pro ochranu osobních údajů, sesbírat reporty školních asistentů zaměstnaných z dotace, připravit nájemní smlouvy na učebny, … Těkám očima po seznamu: „Čím mám začít?“

Někdo klepe na dveře. „Dobrý den, nesu vám ty revize sportovního nářadí a herních prvků. Musíte co nejrychleji zajistit opravy, některé herní prvky nejsou bezpečné.“ Ptám se: „Kde všude?“ Probíráme seznamy. Po hodině mám jasno.

Najednou mi bleskne hlavou – „Vždyť ještě nemám záznamy o elektro revizích. Už tu měly být. Kdyby se něco stalo…? A co revize hasicích přístrojů a hromosvodů? A co záznamy o kontrole žebříků, regálů, nouzového osvětlení, protipožárních dveří, …?

 
No jo, ale teď si musím konečně přečíst dnešní maily. Co když je v nich něco akutního? … A je to tady: „Vážený pane řediteli, dostavte se prosím na jednání komise pro plánování, vaše účast je nezbytná. Připravují se plány na roky 2023-2025“ Další mail mě vybízí, abych se dostavil na jednání pracovní skupiny, která připravuje místní akční plán. Dále se mám zúčastnit jednání komise pro výchovu a vzdělávání… A tady mě upozorňují nový výkaz, který musím vyplnit. A v další zprávě mi ministerstvo dává na vědomí, že mám vrátit část peněz, které jsem původně dostal na navýšení platů nepedagogů. A tuhle zase přišlo nové podpůrné opatření pro našeho inkludovaného žáka – rychle doplnit do tabulky R 44-99.

Uf, zhroutím se do křesla a zavírám oči. Za víčky mi krouží paragrafy, formuláře a nejrůznější katastrofické vize. Dávám se dohromady, otevírám zase oči a začínám řešit siláž papírů.

Přichází asistentka a přináší mi složku s fakturami. To je zase masakr, je jich tam nejméně 50. A každou fakturu s košilkou, objednávkou a dodákem musím vzít sedmkrát do ruky a pokaždé opatřit podpisem.

Je 18:40. Zhasínám v ředitelně a vracím se domů s pocitem viny – zase jsem neudělal absolutně nic pro své žáky a učitele. Jsem špatný ředitel….

Doma mě vítá manželka se syny se slovy, že jsou rádi, že také přijdu domů. Největší radost má hafík Bodík. Těší se na procházku, při které si alespoň trochu vyčistím hlavu. To abych mohl večer sestříhat film ze školní akce, upravit fotky a také si udělat přípravy na další den, protože to učím svoji oblíbenou psychologii.

Protože se blíží konec roku, dávám si před půlnocí předsevzetí, že v dalším roce se budu věnovat svým žákům a učitelům daleko více.